Neradujte se, Evropu čeká třetí fáze ekonomické euro-krize
První dvě fáze evropské krize – bankovní krize, která vznikla nadměrným zadlužením veřejného a soukromého sektoru, následovaná výrazným poklesem důvěry ve vlády zemí eurozóny – byly již správně identifikovány a eurozóna se je snaží částečně řešit. Hrozbou však zůstává třetí, dlouhodobá a pravděpodobně nejnebezpečnější fáze - prohlubování strukturální nerovnováhy mezi severem a jihem eurozóny, píše J. Bradford DeLong, univerzitní profesor ekonomie na Berkeley v kalifornii.
Podaří se Evropě vyhnout Velké depresi?
Na začátek aspoň jedna dobrá zpráva: obavy z kolapsu evropského bankovního systému (spojeného s runem na banky zpanikařených střadatelů prchajících za bezpečím) se zdají být zažehnány. Ani strach ze státních bankrotů poháněný dysfunkční evropskou politikou snad již není otázkou dne.
Zda se však Evropa skutečně vyhne hluboké depresi a ztraceným dekádám ekonomického růstu, závisí hlavně na tom, jestli se jí podaří nalézt v rámci unie rovnováhu. Jižní vlády by musely rychle obnovit konkurenceschopnost svých ekonomik.
Evropané ze severu byli ochotni půjčovat peníze za neobvykle mírných podmínek těm, kteří je na jihu měli v úmyslu pouze utrácet. Silná spotřebitelská poptávka přiměla před rokem 2007 zaměstnavatele na jihu Evropy rychle navyšovat mzdy. A tak jižní Evropa přijala ekonomickou strukturu, v níž produktivita a nastavení mezd a cen odpovídaly tomu, že sice vyděláte 12 eur, ale utratíte 13. Každé chybějící euro dotoval sever.
Severní Evropa naproti tomu přijala model mezd, cen a produktivity, který dával smysl jen do doby, dokud jste utráceli méně, než jste vydělali.
Čeho je moc, toho je příliš
Evropa už déle tuto strukturu nechce, proto se vztahy mezi mzdami, cenami a produktivitou musejí přetvořit. Pokud chceme zabránit ztraceným dekádám, musí se produktivita jižanů ve vztahu k severu zvýšit, a naopak ceny a mzdy snížit. Aby jih mohl začít „platit“ svými exporty a severní Evropa byla své vydělané peníze ochotna za „jižní“ zboží utrácet, bude potřeba napravit nerovnováhu buď 30% poklesem cen a mezd, nebo adekvátním nárůstem produktivity.
Z toho vyplývá, že se evropským autoritám nabízí jen pět možností záchrany eura:
Severní Evropa bude tolerovat vyšší inflaci – dodatečná 2 % po dobu 5 let by mohla zajistit třetinu potřebné „severojižní konvergence“.
Jižní Evropa drasticky omezí sociální služby.
Severní Evropa zvolí cestu sociální demokracie a dále navýší štědrost svého státu blahobytu. Fiskální transfery se stanou samozřejmostí a budou kompenzovat nerovnováhy.
Jižní Evropa bude situaci řešit deflací.
Jižní Evropa reformuje své podniky tak, aby se staly motorem produktivity.
Pátá možnost by byla sice úžasná, ale jen pokud by někdo přišel na to, jak to udělat. Čtvrtá možnost je pravděpodobně nejméně rozumná, protože by přinesla ztracené dekády, jimž se politici snaží vyhnout.
Zbývá tedy kombinace tří prvních možností, známých jako „politika obnovy evropského růstu“. Tato fráze se objevuje snad v každém evropském komuniké, ačkoli nikdy neobsahuje detaily. Evropští technokrati je znají, stejně tak někteří politici. Evropským voličům je však neodtajní, protože by je už nikdo nezvolil.
Pokud Evropa nenamíchá z prvních dvou možností zázračný ozdravný elixír, bude čelit horší volbě: buď ztracené dekády v jižní Evropě (a možná i v severní), nebo pokračující severojižní fiskální transfery, které budou nerovnováhy z peněz daňových poplatníků ze severu permanentně financovat.
Pokud severští evropští politici nepřiznají, co politikou evropského ekonomického růstu skutečně myslí, budou po deseti letech nuceni svým voličům přiznat, že dnešní liknavost přinesla severní Evropě jen enormní daňové závazky.
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.