týdeník METROPOLITAN

Ale stejně tak stále více lidí chápe, že takový rozvoj, zejména v posledních desetiletích, je zároveň zdrojem mnohých a mnohdy až dosud nepoznaných problémů. Jedněmi z nich jsou tak zvaná enviromentální rizika. Jak už napovídá slovíčko enviroment (anglicky "vnější životní podmínky"), jde v tomto případě o rizikové faktory představující ohrožení životního prostředí působením fyzikálních, chemických a biologických látek. K nejzávažnějším z nich bezesporu náleží působení nebezpečných chemikálií a přípravků, které do životního prostředí mohou pronikat při výrobě a v průběhu jejich používání v praxi. Proto existuje legislativní ustanovení v podobě zákona č.157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, který uvádí bezpečné chemické látky a přípravky s tím, že je buď zakazuje, nebo omezuje jejich nasazení. Za velmi důležitý příspěvek v boji proti shora uvedeným rizikům možno uvést i zákon č.353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií, jehož cílem je snížit rizika průmyslových havárií a z toho plynoucí únik nebezpečných chemických látek nebo přípravků na minimum. Uvedený zákon se opírá o kritéria stanovená ve směrnici Evropské unie SEVESO II. Zabezpečuje ochranu obyvatelstva a životního prostředí v okolí průmyslových komplexů a dalších objektů a zařízení a zajišťuje informování veřejnosti o rozhodnutích v zájmu obecné prevence. Nelze opomíjet ani zákon č.76/2002 Sb., o integrované prevenci, který nabyl účinnosti dne 1.ledna 2003. V jeho rámci vzniká integrovaný registr znečišťování, ve kterém jsou shromažďovány údaje o emisích a přenosech znečišťujících látek z jednotlivých podniků a od ostatních uživatelů registrovaných látek stanovených vládním nařízením.

Novým jevem v boji s rizikovými činiteli, které ohrožují životní prostředí, je určitě úsilí při hledání způsobů, jak řešit problémy spojené s geneticky modifikovanými organismy (GMO). Není divu, že se badatelé z celé Evropy a dalších zemí světa snaží uplatňovat princip předběžné opatrnosti. Vědecké výzkumy totiž dosud neprokázaly s dostatečnou jistotou, zda jsou geneticky modifikované organismy a produkty zcela bezpečné pro lidské zdraví, biologickou rozmanitost a životní prostředí obecně. Jak známo, ve světě se pěstuje několik geneticky upravených zemědělských produktů, jako například sója, bavlník, kukuřice a řepka olejná. V České republice se sice může používat při výrobě potravin geneticky modifikovaná sója z dovozu, ale žádné geneticky modifikované plodiny se na českém území zatím komerčně nepěstují. Závěrem je nutno dodat, že celá sféra GMO je v České republice upravena zákonem č.153/2000 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty. V této souvislosti je třeba ještě připomenout, že povolení k nakládání vydává ministerstvo životního prostředí (MŽP) jako ústřední orgán státní správy. Jistě není bez zajímavosti, že důležitým aspektem naplňování tohoto zákona je také účast veřejnosti na rozhodovacím procesu a zveřejňování informací na webové stránce MŽP. Koncem roku 2003 by pak měl nabýt účinnosti nový zákon, od něhož se očekává zajišťování v této oblasti stejné úrovně ochrany zdraví a životního prostředí, jaká je v členských zemích Evropské unie, a také podmínky pro spolehlivé fungování společného trhu.