Jdi na obsah Jdi na menu

Václav Prokůpek: Kost nepatří jen psu

Středověké hrady, skály, strašidla a pověsti. Tohle všechno může nabídnout návštěva hradu Kost v Českém ráji v údolí Plakánku, jen pár kilometrů od Sobotky. Za kastelánem Karlem Knopem jsme se vydali poznat nejen jeden z našich nejhezčích hradů, ale naše cesta vedla i za zdejšími strašidly, duchy a pověstmi. Ale začněme změnami, kterými hrad v posledních letech původním majitelům vrácený hrad prochází.

Vztah rodu Kinských ke Kosti?

            „Jsou dva bratři Kinští – Radslav, který má Žďár nad Sázavou a Norbert vlastní Chlumec nad Cidlinou, protože Chlumec dědil vždycky starší bratr. Kost byla vrácena jeho synovi jako dědictví po matce. Ten je vášnivý lovec a milovník zbraní, i to se projeví v nové expozici.“

Ke Kosti a hlavně pak k velké hradní věži se vážou pověsti o strašidlech. Setkal jste se s nimi? Vaše paní říkala, že ne…

            „Moje žena je pragmatik a tak si všechny jevy nějak vyloží. Ale občas se stává, hlavně za letních nocí, kdy máme otevřená okna, že slyšíme odbíjet půlnoc, ale ne letního, ale astronomického času. Zpočátku jsem nad tím nijak neuvažoval, ale pak mi najednou bylo divné, že neslyšíme odbíjení hodin v  deset, jedenáct hodin a začal jsem pátrat, odkud jsou hodiny slyšet. Je to o to podivnější, že žádným směrem, ať na Turnov, Jičín nebo Boleslav nejsou nikde věžní hodiny, odkud by na Kost jejich zvuk doléhal.“

A na Kosti hodiny nejsou?

            „Oldřich první z Lobkovic se koncem šestnáctého století rozhodl, že na hradě budou hodiny a na velké věži jsou zachyceny na fotografii ještě v polovině minulého století. Pak někam zmizely. Hodinový stroj je pryč, ale zůstal jenom cimbál, to je takový zvon bez srdce, odlitý v roce 1591. Když jsme tam k němu vylezli a paličkou na něj zaťukali, bylo to přesně to samé, co je tady o půlnoci slyšet…“

A chtěl se někdy někdo přesvědčit, zda jsou ve věži strašidla?

            „Nikdo samozřejmě na noc do věže nemůže, ale jednou to už je drahně let, tady měli průvodci někoho známého, který tam chtěl nocovat. Když ráno sešel z věže, nemluvil, jenom řekl, že už by tam nikdy nespal. No a protože průvodci byli zvědaví, co prožil, přemluvili nás, vzali si spacáky, karimatky a šli spát až nahoru do věže. Zpočátku se nic nedělo, ale pak, pozdě v noci, slyšeli vrzání schodů. Tak si řekl, no jo, on nás jde kastelán vystrašit. Ale zase bylo chvíli ticho, pak najednou slyšeli už z dalšího patra jak vržou schody, pak zase ticho a opět vrzání. Takže se přichystali před posledními schody s baterkama, že na mě posvítí a bude strašná legrace. Pak to došlo k nim – rozsvítili se strachy a napětím v koutě až úplně nahoře pod střechou věže. Tam přečkali noc. Dívka, která s nimi byla se mi pak přiznala, že kdyby kroky šly ještě dále k nim, raději by slezla po drátě hromosvodu, který vede kolem velkého věžního okna dolů na nádvoří – což je třicet metrů, tak byla vystrašená…“

Další pověsti se vážou k půvabnému údolí Plakánku tady pod hradem. Jaký je podle vás jejich původ?

            „Samozřejmě, jako všude, se tady pověsti vyskytují. Některé ale vymysleli i průvodci a jsou novějšího data. Například ta, proč se údolí jmenuje Plakánek: To jde duch paní hraběnky údolím kolem hradu a prozpěvuje si. Potká správce a ten na ni – jen si hraběnko moc neprozpěvujte, je rok čtyřicet osm a komunisti vám právě znárodnili hrad! A hraběnka od té doby pláče a údolí se říká Plakánek…Ale vážně: ještě v roce 1753 je údolí na mapě označeno jako Obora, která tady skutečně bývala. Prvně se název Plakánek objevuje v roce 1858, to jsem našel v jednom časopise z roku 1862. A váže se k pověsti, která se mi nejvíc líbí. V místech, kde má dnes chatu herec Josef Dvořák, bydlívali dříve hajní, pak tam byla i pila. No a jeden z hajných v oboře měl dceru, která se dala dohromady s jedním úředníkem panství a nezůstalo to bez následků. Přišla za ním, že se budou muset vzít. Ale on na to, že ne, protože by musel odejít on nebo jeho táta. Na panství se totiž dodržovala zásada, že při sňatku dvou lidí z panství, museli oni nebo jejich příbuzní odejít jinam, aby jim nemohli nějak nadržovat. Platilo to i pro pány – například za Černínů v 17.století si Rejna, neteř Heřmana Černína vzala hejtmana Bejšovce a oba museli odejít jinam, třebaže to byl na Kosti nejvyšší pán po majitelích.

            Ale vraťme se k Plakánku. Odmítnutá dcera hajného dítě donosila a stala se svobodnou matkou. Táta jí to vyčítal, i když tehdy bylo svobodných matek asi hodně. Nešťastná proto pod výčitkami svého otce dítě po narození zaživa zahrabala do země. Ještě několik dní jej potom slyšela pod zemí plakat. Nakonec se z toho zbláznila a zemřela. Od té doby je prý možné ji za nocí potkat v údolí jak jde s plačícím dítětem v náručí. Proto se údolí jmenuje Plakánek.“

            Je to hezká pověst a pěkně se poslouchá. I když původ názvu Plakánek může být zcela prozaický – například od německého názvu pro plaňky v oplocení obory – Planken. Vždyť do češtiny se od 18.století míchalo více a více germanizmů, ale ta pověst je hezčí. Na kost zavítá ročně na 60 tisíc lidí, z toho je 8 tisíc cizinců. Ti všichni jsou upoutáni podmanivou krásou středověkého hradu, tvrdého jako kost. Ostatně se o jeho dobytí nepokusili ani husité a sám Žižka prý řekl: „Kost patří psu!“

            Na tohle všechno si vzpomeňte na procházce údolím Plakánku při pohledu na mohutnou hradní věž uprostřed kouzelné přírody Českého ráje. Určitě se sem budete rádi vracet.