týdeník METROPOLITAN

„Prověřovali jsme organizovanou zločineckou skupinu osob s klientelistickými vazbami, s neúměrným ziskem a s vlivem na státní a polostátní organizace. Naším zájmem nebylo se zabývat politikou nebo jakoukoli politickou stranou. (…) Bylo provedeno celkem 31 domovních prohlídek, bylo zajištěno kolem hrubým odhadem 120 až 150 miliónů korun v hotovosti i desítky kilogramů zlata,“ uvedl tehdy Šlachta. Dnes lídr politického uskupení Přísaha Šlachta, spolu se některými bývalými kolegy z policie, usiluje o podporu voličů s heslem „Čas na spravedlnost“.

Právě ony zajištěné peníze a kilogramy zlata, které Šlachta se státními zástupci VSZ v Olomouci inzeroval na tiskové konferenci a které dodávaly akci policie na zlověstnosti a důraznosti zároveň, byly však předmětem zvláštního procesního postupu orgánů činných v trestním řízení.

Nyní by pochybnosti mohl rozptýlit soud, který bude v červnu projednávat žalobu mj. na Luboše Paška. Právě podnikateli Paškovi patřilo ono zlato, finanční hotovost ale i akcie různých společností, které policie při zásahu v červnu 2013 zajistila. O obžalobě, která se týká vedle Paška i Romana Janouška a dalších tří osob, a souvisí s aktivitami firmy Chambon, již referovala některá média. Ta se ovšem omezila jen na onen údajný „neúměrný zisk“, kterého se měli podle státního zastupitelství obžalovaní dopustit tím, že měli „účtovat“ zdravotním pojišťovnám jiný úkon, než který prováděli. Případ přitom od počátku provázejí nejen zmíněné pochybnosti týkající se procesního postupu, ale i samotného merita věci, v němž je spatřována trestná činnost. Ale popořádku.

Domovní prohlídka a zabavené zlato

Paškovo zlato sice policie v červnu 2013 zajistila, avšak teprve v květnu následujícího roku zahájila ve věci úkony trestního řízení. Domovní prohlídku u něj doma, v sídle jeho firmy a jeho bankovních sejfech, nařídila soudkyně ostravského okresního soudu Miluše Wiwegerová 7. června.

V odůvodnění nařízení těchto prohlídek je uvedeno, že podle policie Pašek užívá s Romanem Janouškem společnou kancelář v Galerii Myšák a „má plnit pokyny JUDr. Janouška, provádí za něj jednání na úřadech, ministerstvech a účastní se jednání také s ním“. Jinak státní zástupce soudu předložil výhradně informace k podezření, které se týkalo výhradně hlavní větve celého případu. Tedy někdejšího náměstka VSZ v Praze Libora Grygárka, Ivo Ritiga, Romana Janouška a dalších, kdy se mělo podle orgánů činných jednat o rozsáhlé ovlivňování veřejných zakázek v Praze a v různých státních organizacích. Zmíněna je na dvou stranách například privatizace ruzyňského letiště, dostavba jaderné elektrárny Temelín, stavební zakázky v Praze či na Povodí Vltavy. Ke všem těmto zakázkám by se ale mohly u Paška, podle tehdejšího tvrzení policie, nacházet dokumenty či údaje k zájmovým bankovním účtům. Ohledně samotné společnosti Chambon je zdůvodnění stručné: u Paška se mohou nacházet listiny vztahující se k této společnosti a k zakázkám mezi touto společností a zdravotnickými zařízeními.

Policie však měla podrobné informace ohledně společnosti Chambon již několik měsíců. Konkrétně od 13. prosince 2012, kdy byl Pašek podat na policii, někdejším Útvaru pro odhalování finanční kriminality a korupce (ÚOKFK), vysvětlení. Při této příležitosti Pašek policistům předal i písemné interní informace týkající se právě společnosti Chambon, včetně smluvních dokumentů. Teprve sedm měsíců po tomto úkonu, kterému se měl Pašek dobrovolně podrobit, následovala až ona „nedobrovolná“ domovní prohlídka. Je tedy otázkou, proč policie k takovému kroku přikročila. Z příkazů k domovní prohlídce je navíc zřejmé, že na policii s informacemi, které jí Pašek k Chambonu předal, nikdo nepracoval.

Ústavní stížnost

Pašek se pak snažil získat zabavené zlato, peníze i akcie zpět. Ovšem bezúspěšně: státní zastupitelství totiž sice trvalo na tom, že zlato, peníze a cenné papíry jsou výnosem z trestné činnosti, ale zároveň nebyl Pašek ani v postavení podezřelého.
Když si například v červenci 2013 Pašek stěžoval na přibrání znalce, který měl analyzovat u něj zabavené elektronické nosiče, reagovalo na jeho námitky až v září 2013 Nejvyšší státní zastupitelství (NSZ) s tím, že není ani podezřelý, ani poškozený a nelze tak jeho podání hodnotit jako žádost o přezkum postupu státního zástupce.

Po marné snaze se svého zabaveného majetku domoci volil Pašek nakonec cestu ústavní stížnosti. Ústavní soud (ÚS), konkrétně jeho tehdejší druhý senát se soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem, však jeho stížnost odmítl. Dospěl totiž k závěru, že nevyčerpal všechny dosavadní právní prostředky obrany. V dané věci má postupovat podle názoru ústavních soudců Pašek tak, že má nejprve požádat orgány činné o vydání věcí. Jeho žádost mají orgánové posoudit podle §79a odst. 3 trestního řádu a pokud jí nevyhoví, má podat stížnost podle § 141 trestního řádu, o níž má rozhodnout příslušný soud.

Pašek tedy postupoval tak, jak je popsáno v usnesení ÚS (II. ÚS 892/15). Státní zástupce VSZ v Olomouci ovšem dospěl k závěru, že se toto rozhodnutí ústavních soudců na tuto věc nepoužije. Tento postup VSZ v Olomouci pak svým stanoviskem pokrylo i NSZ, jakkoliv v odpovědi z konce července 2016 jsou již obsažené výhrady a kritika, a to především ohledně délky trvání fáze prověřování případu.

„Nelze považovat za nezákonný postup státního zástupce VSZ v Olomouci, pokud dospěl k závěru, že odňaté věci bylo v průběhu trestního řízení na místě považovat za věci důležité v trestním řízení podle § 78 odst. 1 trestního řádu, a že může přicházet do úvahy jejich propadnutí nebo zabrání (arg. § 80 odst. 1 věta první trestního řádu). Při zohlednění všech těchto principů a pravidel trestního řízení, s přihlédnutím k individuálnímu charakteru a stavu předmětné konkrétní věci, je po přezkoumání předložených materiálů a informací v této trestní věci zřejmé, že tzv. fáze prověřování podle § 158 odst. 3 trestního řádu se nachází v samotném závěru. (…) Přestože  nebylo v postupu policejního orgánu potažmo státního zástupce VSZ v Olomouci shledáno zásadních průtahů (současně si však lze představit větší dynamiku a rychlost prováděných úkonů), dospěl státní zástupce NSZ, který s přihlédnutím k dosavadní délce trvání odnětí věcí (které již u části věcí trvá déle než tři roky a u části věcí bezmála dva roky), jakož i samotné povaze trestní věci týkající se podatele a charakteru prověřovaných skutkových okolností a doposud provedených úkonů trestního řízení, jakož i z nich vyplývajících skutkových a právních zjištění a závěrů (ze kterých je zřejmé, že podezření ze spáchání trestného činu doposud nebylo rozptýleno, ba spíše naopak), považuje dobu trvání odnětí věcí, k nimž podatel uplatňuje právo na jejich vydání (vrácení), za zcela hraniční z hlediska principu proporcionality,“ píše poněkud hůře srozumitelnou češtinou státní zástupce NSZ Zdeněk Kasal 26. července 2016.

Není co přezkoumávat

Ve výsledku to ovšem znamená následující: Jestliže státní zástupce VSZ v Olomouci posoudil žádost Paška o vrácení věcí podle § 80 trestního řádu, pak nemusel podle Kasala vydávat negativní rozhodnutí usnesením, neboť to se vydává pouze v případě kladného rozhodnutí o vrácení. Není tedy co by soud přezkoumával podle § 146a trestního řádu.

Faktem je, že Kasal zároveň připustil, že pokud by znovu byla učiněna žádost o vrácení odňatých věcí, mělo by již o ní být meritorně rozhodnuto, tedy měl by se v případě jejího zamítnutí dostat ke slovu soudní přezkum. A jako slova útěchy v záplavě kostrbatého vysvětlování, kde najdeme i příslib legislativní změny, která se má týkat právě problematického rozhodování o zajištěných věcech, působí i Kasalova rada, že se mohou s tímto jeho rozhodnutím opět obrátit na Ústavní soud. Byl totiž využit institut dohledu, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti je nutné poznamenat, že si Kasalovu intervenci na VSZ vzali k srdci a – ovšem až po pěti měsících od jeho dopisu – následovalo „konečně“ Paškovo obvinění. Přípravné řízení tedy trvalo závratných 7 let.

Další ze zajímavých procesních momentů je role státního zástupce Alexandra Dadama. Dadam případ dozoruje od 9. prosince roku 2016, přičemž hned o několik dnů později rozhoduje o obvinění. Státním zástupcem VSZ v Olomouci je přitom Dadam až od ledna 2016, kdy přišel z Okresního soudu v Ostravě (OS). Zde působil jako trestní soudce právě v době, kdy zdejší soudci vydávali souhlasy s úkony v přípravném řízení v případu Grygárek, Nagyová a spol. A to včetně úkonů v případu údajného „kořistění“ skrze firmu Chambon, kterou Dadam už jako státní zástupce od roku 2016 dozoruje a v níž také podal obžalobu. A přestože Dadam dokonce osobně jako soudce ostravského soudu některé úkony ve věci i sám povoloval, nespatřuje v tom důvod pro své vyloučení.

Žalobce Dadam

Profesní příběh Dadama je na české justiční poměry poměrně neobvyklý a dal by se shrnout parafrází názvu Tolkienovy knihy Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Absolvent brněnské právnické fakulty z let 1990 – 1995 se ihned po dokončení fakulty vydává do řad ostravského státního zastupitelství, kde dva roky působí jako čekatel, aby byl v lednu 1998 jmenován státním zástupcem. O dva roky později přechází na ostravskou pobočku VSZ v Olomouci. Zde je od roku 2008 zástupcem vedoucího, se zaměřím na závažnou hospodářskou a finanční kriminalitu. V roce 2010 se však státní zástupce Dadam rozhodne přejít do řad soudců a je jmenován soudcem OS v Ostravě.

Jako soudce působí Dadam až do roku 2016, kdy se opět vrací do řad státních zástupců a dostane na starost právě případ Chambon. Jistě to byla pro olomoucké elitní žalobce dobrá volba, když si vybrali pro úkony přípravného řízení zrovna ostravský soud, kde působil jejich bývalý kolega, který, jak se později ukázalo, byl navíc srdcem stále „jejich“.

Logické námitky obhájců postupně všech obviněných vůči Dadamově nestrannosti odmítl jak sám Dadam, tak posléze i NSZ. V návrzích například poukazovali na to, že trestní řád s takovou situací prostě nepočítal. V příslušných ustanoveních (§ 30, odst. 1 a odst. 2 trestního řádu) se totiž řeší situace možné podjatosti soudce, který byl v dané věci činný jako státní zástupce či jako soudce rozhodoval v přípravném řízení o úkonech před podáním obžaloby.

Podle Dadama je ale zásadní rozdíl mezi postavením a nezávislostí soudce a státního zástupce, a proto je použití analogie vyloučeno. „I přes dikci ust. § 2 odst. 5 trestního řádu nelze klást rovnítko mezi nestranností soudce a státního zástupce, neboť státní zástupce je sice v rámci přípravného řízení tzv. dominus litis, avšak v řízení před soudem je již pouze stranou, rovnocennou s dalšími stranami,“ píše v rozhodnutí o svém nevyloučení Dadam s tím, že v opačném případě by se jednalo o „prosté ohýbání zákona“.

Žalobce není v postavení soudce

V tomto jeho rozhodnutí podpořilo Dadama i NSZ. „Opačný postup, kdy je ve věci činný stejný orgán trestního řízení nejprve v přípravném řízení jako soudce (vykonávající procesní úkon podle § 83 odst. 1 trestního řádu a případně další úkony v souladu se svými pravomocemi v přípravném řízení) a následně by byl činný ve stejném přípravném řízení jako státní zástupce (vykonávající dozorovou působnost a další úkony v přípravném řízení), zákon nezakazuje, neboť v takovém případě přímo ze zákona nevyplývá neslučitelnost obou funkcí. Výkladem ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu a contrario lze naopak dovodit, že taková slučitelnost obou funkcí ve stejné osobě, jako orgánu činného v trestním řízení, je možná, aniž by sama o sobě byla překážkou zákonnosti,“ konstatuje se v příslušném usnesení státního zástupce NSZ. Podle NSZ je toto dáno i „menší rozhodovací pozicí státního zástupce v přípravném řízení oproti soudci“, což má dokládat skutečnost, že po podání obžaloby je z rozhodování vyloučen i soudce, který byl činný v rozhodování v přípravném řízení.

Je opravdu neobvyklé slyšet aktivně od státních zástupců, že jejich postavení nelze srovnávat se soudci a že jejich role v přípravném řízení před podáním obžaloby není až tak nezávislá. Povětšinou totiž tvrdí naprostý opak.

Protože v žádném „velkém“ trestním případu nesmí chybět nějaké ty sporné odposlechy, je tomu tak i tady. Problém ovšem je, že dodnes se vlastně neví, zda nějaké vůbec byly a kdo je navrhoval a kdo povolil.

Jisté je, že na základě informace zjištěné z odposlechu Paškova mobilu policie provedla v létě 2014 prohlídku jeho nemovitosti v Chorvatsku. Svědčí o tom jak úřední záznam policie ze 7. června 2014, v němž se píše o odposlechu Paškova mobilu, díky kterému byla zjištěna adresa této nemovitosti, tak povolení soudu k této prohlídce z července téhož roku, které se zčásti o tento odposlech opírá.

Ve spise však o odposlechu jiný údaj není, respektive není tam k odposlechům vůbec nic, tedy žádná žádost, ani povolení soudu. Na výslovnou žádost pak policie vydala v listopadu 2019 stanovisko, že v rámci vyšetřování tohoto případu „nebyly policejním orgánem do současné doby použity žádné odposlechy ve smyslu tr. řádu a žádné z těchto do současné doby nejsou součástí spisového materiálu, tudíž policejní orgán v rámci tohoto vyšetřování žádnými povoleními a návrhy na jejich povolení nedisponuje“.

Již jen z těchto popsaných rozsáhlých procesních „nesrovnalostí“ je zřejmé, že to soud nebude mít v rozplétání případu údajného kořistění a neúměrného zisku firmy Chambon vůbec jednoduché.

Autor Václav Prokůpek