Václav Prokůpek: Je vlastenectví u nás prázdným pojmem?
Upřímně řešeno, nelze se divit. Naši politici nás příliš dobře nereprezentují, ve strukturách Evropské unie hrajeme roli nevyzpytatelného a nespolehlivého partnera, takového věcně zlobivého dítěte. Vlastenectví se v dětech vůbec nepěstuje, učitelé se tématu lásky k vlasti raději vyhýbají, aby nepřipomínali povinnou a za vlasy přitaženou vlasteneckou pseudo-výchovu z dob reálného socialismu. Českou, moravskou a slezskou kulturu jsme zrádně vyměnili za pochybné cizí kýče, národní tradice si buď vůbec nepřipomínáme, a když už přeci jen, dokáží je naši pseudo-umělci parodovat.
Žádná z politických stran se však tento handicap nechystá změnit. Nikdo nepřišel s nápady, jak probudit v občanech naší země onen přirozený cit – lásky k rodné zemi, k lidem, kteří v této zemi žijí a ke kultuře, folklóru i národní hrdosti na území ČR. Je to bezpochyby téma, které by měla skutečně vlastenecká strana či hnutí zvednout a přijmout za své. A když už se přeci jen některá politická formace o náznak vlastenectví pokusí, bývá označována za extrémistickou, ať už oprávněně či nikoliv, ať už levicově či pravicově.
Nejde jen ale o politiku, ale o výchovu k vlastenectví obecně. Jak mají učitelé a vychovatelé vkusně připomínat české, moravské a slezské národní tradice, podávat národní historii, jak mají podnikatelé a hospodářské, živnostenské a agrární komory prosazovat národní zájmy, podporovat výrobky z ČR? Na to by nám měly dát odpověď autority této země, kteří se ale hádají spíše o to, zda by z dnešního pohledu nebylo lepší se omluvit sudetským Němcům, hádají se o podobu církevních restitucí a jako vzor demokracie si místo první Československé „Masarykovy“ republiky berou spíše takzvanou přímou demokracii z americké a švýcarské ústavy. Zdá se, že vlastenectví se stalo prázdným pojmem, alespoň u nás, bohužel…