Kdo a proč bere úplatky
EXKLUZIVNÍ PROBLÉM OČIMA EMERITNÍHO PODPLUKOVNÍKA MIROSLAVA KUČERY
Někdo bere úplatky
Čím více se různé statistické výzkumy zavrtávají do morku naší společnosti, tím překvapivější výsledky se dozvídáme. Už víme, že v českých rodinách přibývá neurvalců jako máku. Násilí na ženách, dětech, ale i rodičích a prarodičích je mnoho a navíc stoupá i agresivita pachatelů. Čelné postavení v Evropě máme i ve spotřebě drog. Poslední výzkum, týkající se úplatkářství, nás ale, alespoň podle mého mínění, zase tolik překvapit nemohl...
Minulost a současnost
Už slyším ty rádoby revolucionáře, jak se i v tomto případě hájí obehranou písničkou, že úplatkářství v našich zemích je především pozůstatkem předchozího režimu. Jenomže vše se přece tímto profláknutým kliše omluvit nedá!
Já se domnívám, že podstata tohoto problému z právního hlediska tkví v tom, že za takové protizákonné transakce čeká trest obě strany. Tu, která bere, i onu, jež dává. A protože při předávání úplatku obvykle svědci nebývají zváni, nastupuje známá poučka - Pokud není žalobce, není ani soudce!
Za minulého režimu se spíše prosazovalo rovnostářství. Drtivá většina měla přibližně stejně, a tak byla nabídka úplatků svým způsobem omezena. Jak výší finančních prostředků, tak také nabízenými protislužbami.
Nyní je ale všechno jinak!
Pravicové strany vehementně brání oněch deset procent zbohatlíků v tomto státě, kteří nezískali svůj majetek korektně. Sociální demokraté naopak vykupují svou snahu po sociálním smíru politickými ústupky a někdy také bezzubou zlobou.
Chybí nám politická vůle tuto záležitost vyřešit v obou sněmovnách. Proto se nám nedostává ani legislativy, a to jak v problému, o kterém už byla řeč, tak také při uvolnění některých taktických prostředků, které by měly mít orgány činné v trestním řízení k dipozici. Mám na mysli kvalitní ochranu utajovaného svědka, možnosti odposlechu, existenci legálních agentů nasazovaných do klanů mezinárodního zločinu a podobně...
Úplatek je když...
Příklady táhnou a pak se ještě říká, že ryba smrdí vždycky od hlavy.
Je možná škoda, že si zatím ještě nikdo nedal práci s tím, aby zmapoval, co dělají například všichni, někdy možná úspěšní, ale převážně neúspěšní, ministři předchozích, můžeme obecně říci málo úspěšných, vlád?
Asi bychom jenom bezmocně kroutili hlavami.
Drtivá většina z nich se totiž ještě v době, kdy byla dobře uvelebena v teploučkých ministerských křeslech, starala mnohem více než o blaho občana o to, co bude až je z toho pohodlného místečka vypráší!
Z takové funkce se dá vždycky někomu chytře pomoci a on za to musí být vděčný. Pokud by nebyl, tak se to rozkřikne a brzy dostane nekompromisně přes prsty. Divíme se potom, že v takové atmosféře se považuje úplatek ne za samozřejmost, ale určitě za povinnost?!
Lépe nebude
Když vznikne problém, je třeba ho vyřešit. Nemůžeme být tak naivní, abychom se domnívali, že se vše samo v dobré obrátí. Tentokrát si ale zase tak velké naděje nedělejme. Čeká nás vstup do Evropské unie, a kromě toho, že nám bylo naznačeno, že v některých zemích na nás budou koukat ještě drahně let přes prsty, také ekonomických problémů jistě přibude. Stoupnou ceny, určitě mnohem rychleji než naše platy či důchody, budeme platit i za vzdělání, ale pokud to bude pro naše děti, rádi svlékneme i poslední košili.
Jenom nemohu být přesvědčený, zda moje nebo vaše poslední košile bude tím pravým zbožím na úplatkářském trhu, třeba už při přijímacím řízení. Spíše ne. Ale na druhé straně vám mohu stoprocentně slíbit, že děti rodičů, kteří na slušný úplatek mít budou, žádné velké problémy nečekají.
Úplatkářství je mimořádně záludný zločin. Neteče při něm krev, probíhá v tichosti a těžko se proti němu bojuje i proto, že ruku na srdce, kdo z nás se ho za svůj život ani jednou nedopustil?
Závěrečný slogan je alarmující: "Kde jsou ty časy, kdy jsme měli na úplatky prakticky všichni?!"