Jdi na obsah Jdi na menu

Našemu čtenáři se ztratila maminka

Pan Pavel J. byl úspěšný mladý podnikatel. Byl, neboť během jednoho měsíce přišel o všechno.  Jeho maminka je nezvěstná, byt ve kterém žil mu násilně prodali před očima. Jeho věci, celé vybavení bytu, zmizelo neznámo kam. Už několik měsíců nemá kde bydlet a bojí se o svůj a matčin život.

 

 

Poklidný rodinný život

 

            Se svou maminkou žil pan Pavel celých 27 let, tedy od svého narození. Když mu byly dva roky, jeho matka se rozvedla s manželem. Přestěhovali se potom do nového státního bytu. Zde žili spokojeně přes dvě desítky let. Po revoluci v roce 1989 došlo k privatizaci státních bytů. Nabídli jim odkup jejich bytu. Jeho maminka s návrhem souhlasila a nakonec ho koupila. Ze stanov družstva však vyplívalo, že spolumajitelem může být pouze manžel ne ovšem syn. Panu Pavlovi to ale vůbec nevadilo. Vždyť něco podobného co nastalo, by nevymyslel ani odvážně smýšlející romanopisec.

            Poklidný rodinný život po revoluci pokračoval dál. Maminka nastoupila do důchodu a tak se o většinu příjmů do domácnosti staral především pan Pavel. Maminka chodila venčit psa třikrát denně a starala se o domácnost. On pomalu ze svých příjmů rekonstruoval byt. „Víte já jsem tak trochu perfekcionista. Všechno si raději udělám sám. Nábytek také, neboť na půdě jsem totiž měl malou truhlářskou dílnu,“ popisuje svoje snažení. Ostatní sourozenci pana Pavla už dávno v rodině nebydleli, protože nevydrželi matčinu hádavou povahu. Jemu to však vůbec nevadilo. Maminku má rád a v podnikání se mu dařilo. Pořídil si postupně několik aut, motorku. Všechno se však změnilo, když se před několika lety seznámil s jistým panem. „Ten člověk mi nedal pokoj. Neustále k nám chodil. Znal matku, viděl jak to u nás vypadá a tak dál. Tajně si myslím, že stál již za prvním zmizením mé maminky před dvěma lety. Přímou spojitost jsem nenašel, ale něco mi říká, že v tom měl prsty on,“ vzpomíná znechuceně. Snažil se pana Pavla prostě sbalit. Když se mu to nezdařilo začal s terorem.

           

První zmizení

 

Před dvěmi lety začalo všechno nenápadně. Pan Pavel ráno matce oznámil, že jde opravovat auto. Stála u sporáku a ještě se zeptala, kdy přesně přijde. Když se vrátil, uviděl matku, jak nastupuje do auta, které už bylo naloženo plně jejími věcmi. Dodnes si vyčítá, že ji nechal odjet. Důvod jejího zmizení se nedozvěděl ani po jejím návratu. Téměř celý jeden rok se mu nedařilo maminku najít. Po prohledání jejích věcí nalezl jméno advokáta. Advokát matku doopravdy zastupoval. Oznámil mu, že se jeho maminka nechce s ním stýkat. Celé spojení během roku bylo přes telefon. Advokát vytočil číslo a dal panu Pavlovi sluchátko. Při třetím telefonátu, ale musel odejít a tak měl pan Pavel dost času zeptat se své maminky na její nynější adresu. Stihl to těsně před tím než mu sluchátko vytrhl advokát. Bydlela celý rok v jedné vile v Liberci. Po té co za ní přijel, s ním okamžitě odjela domů.

Celý rok mu tvrdili, že se ho maminka bojí a nechce se s ním setkat. Po návratu domů, mu všechno popřela. Jí naopak tvrdili, že jí chce syn obrat o byt. „Byl to podle mne komplot. Ten advokát by na tom prodeji vydělal peníze. Přesně takhle se to povedlo těm lidem potom o dva roky později. Oni byli, ale mnohem bezohlednější a drsnější.

 

 

 

Únos

 

            Rok po šťastném shledání nabraly události větší spád. Všechno začalo opět velmi nenápadně. Den jako každý jiný. Pan Pavel se probudil v devět hodin ráno. Na stole v kuchyni ležela cedulka, kde stálo: „Šla jsem se psem ven.“ Na tom nebylo nic nenormálního. Vždyť takto chodila venčit psa každý den. Pan Pavel tedy nijak neznepokojen čekal na návrat matky do jedenácti hodin. Pak si šel zařizovat svoje věci. Problémy nastaly až po jeho večerním příchodu zpět. Matka stále ještě nebyla doma. Prožil bezesnou noc, při které ho neustále provázely starosti o matku. Nenabraly zřetelnější povahy, protože se do rána nic nestalo.

            Druhý den šel ohlásit její zmizení na policii. Nenechal však hledání jen na nich. Sám se pustil do pátrání také. Nejdříve zajel za bratrem matky. Spolu s ním zašel na policejní stanici ještě jednou další den. Sám si sehnal adresy domovů důchodců v Praze. Ty potom během několika dnů všechny objel jestli něco neví o jeho matce. Za příbuznými samozřejmě také jezdil. Volal i lidem, u kterých byla matka před dvěma lety. Nikdo však o ní nevěděl. Intenzivně pátral až do 3. ledna. Pak už neměl za kým jít, kde hledat. Policejní pátrání vyšlo také naprázdno.

            Deset dní od posledních pokusů najít matku v nějakém domově důchodců se nic nedělo. Třináctého ledna ho v jeho bytě přepadlo dvanáct lidí. Nikoho neznal, nikdo se mu nepředstavil. Dodnes nezná totožnost útočníků. Někteří byli Romové, někteří bílý. Přijeli přímo v mafiánském stylu. Jejich auta neměli poznávací značky. „Chystal jsem se zrovna odejít, bylo mezi desátou a jedenáctou dopoledne.Uslyšel jsem hlasy, tak jsem šel ke dveřím a tam stálo dvanáct osob. Prostě tlupa lidí, kožený bundy, zlatý řetězy a čtyři stěhováci. To byly teda gorily! Zazvonili a začali řvát: Policie otevřete!!“ vzpomíná rozčileně na přepadení. Naštěstí jim pan Pavel otevřel jen na řetěz. Na jeho otázku co chtějí, mu bylo řečeno, že jsou novými majiteli bytu. Má si sbalit věci, oni mu je pak vystěhují do provizorního skladu. Pan Pavel nic nechápal měl se vystěhovat z bytu, který tak pracně zrekonstruoval na své náklady? Jednal rychle a zavolal policii. Když policisté přijeli, ověřili si, že on v bytě opravdu bydlí a oznámili útočníkům, že pokud se vloupou nebo jinak dostanou do bytu, spáchají trestný čin.

Všechno se uklidnilo a útočníci odjeli. Pan Pavel odjel také, neboť měl několik věcí ještě ten den zařídit. Za čtyři hodiny mu ale sousedka volala, jelikož útočníci se vrátili a zkouší se do bytu dostat znovu. Okamžitě jel zpět. Přijeli jinými auty, ale ani ty neměly poznávací značky. Než se stačil vrátit, útočníci mu poničili celý vchod. Strhali mu zvonek, poničené byly i dveře, jmenovka na dveřích. Snažil se je nějak od svého bytu dostat a tak přistoupil na jejich řešení. Chtěli se dohodnout. Šli tedy do nedaleké restaurace od dva bloky dál. Trpělivě vyslechl jejich otázky na témata jako například: Jak chce vzniklou situaci řešit? Jestli už má vlastního právníka? Pan Pavel se nestačil divit. „Řekl jsem jim, že celá situace je absurdní, jelikož moje matka je nezvěstná. Navíc na vybavení bytu mám kompletní účetnictví. Připadá mi to opravdu absurdní, protože nikdo nemůže prodat věc, která mu nepatří a za druhé, že by mi to udělala vlastní matka,“ vysvětluje pro něj dost velkou záhadu.

Maminka pana Pavla se měla údajně dostavit na policejní stanici a učinit tam prohlášení. Pro něj jsou to jen holé nesmysly. V prohlášení je uvedeno přibližně třináct faktů, které může lehce vyvrátit nebo jsou to úplné výmysly. Svědectví známých je vymyšlené. Tvrdí se tam také, že plánoval její vraždu, za kterou měl údajně stát její bývalý manžel. Ten ale synovi potvrdil, že o ničem neví a navíc mu podepsal prohlášení, potvrzující to. Údajně měla také synovi koupit tři auta. „To je také lež. Maminka nevěděla, kde jsem auta koupil, natož kolik stály. Jsou to opravdu všechno jenom nesmysly, navíc lehce vyvratitelné. Maminka musela být pod tlakem pokud toto podepsala. Její zmizení je tedy určitě únos,“ uzavírá komentář k údajnému matčinu prohlášení.

Druhý den ho přepadli znovu. Situace se opakovala. Přijela policie a nakonec se všichni odebrali na stanici. To se mu však stalo osudným. Na policejní stanici si jejich vedoucí, kterého již nyní pan Pavel zná, vzal jednoho policistu stranou. Dohodli se spolu. On musel zůstat na místě, nemohl nic dělat. Policisté ho zdržovali a do té doby, než si oni vymění zámky bytu. Jediná zbraň, kterou měl do té doby v ruce, se obrátila proti němu. „Kdyby tam nepřišel strýc, tak bych si nemohl vzít ani moje účetnictví, kterým nyní dokazuji, že ty věci jsou vlastně moje. Všechny věci mi někam odvezli. Za pár dní vyměnili kompletně ostatní zámky a já teď nemám, kde spát,“ popisuje svou nynější situaci.

 

Budoucnost

 

            Pan Pavel nyní střídavě spí ve svém autě na parkovišti nebo u svého otce, popřípadě kamarádů. Je v těžké finanční krizi, neboť ke svému podnikání potřebuje auto. To je ale rozbité a na opravu nemá peníze. Pumpaři u benzínky jeho příběh znají a tak mu občas natankují zadarmo. Uzavírá svůj neuvěřitelný příběh slovy: „Dopadne to určitě špatně. Někdo to odnese. Bojím se o život svůj, ale hlavně o život mé maminky, stále nevím, kde je.“

Václav Prokůpek