Nové hnutí požaduje změnu pro komunální volby: Řízení společnosti
Je také nezbytné skončit s kolektivistickým rozhodováním. Uvedu konkrétní příklad. Městská část má 20 000 občanů. V přímých volbách si zvolí místního vůdce. Ten si sám vybere svůj profesionální „vládní tým“. Asi tak sedm osob (nyní jsou tři), kteří budou placení politici a budou sedět na radnici. Tento malý řídící tým by už mohl něco dokázat a mohl by mít aspoň trochu respekt před půl stovkou úředníků. Kromě starosty by občané volili přímo i zastupitelský poradní a kontrolní sbor (méně početný), který by nerozhodoval svým hlasováním, ale připravoval náměty řešení, podklady, dával doporučení a kontroloval radnici. Rozhodoval by tým starosty, ale ani ten ne kolektivně. Každý člen týmu má na starosti určitý úsek. Jde-li o složitější rozhodnutí zasahující více úseků, probíhá sice porada a hlasování, pro starosty je však pouze doporučující, nemusí se jím řídit. Tím se podstatně posiluje kontinuita i filosofie rozhodovací konstrukce vůdčí osoby jednotlivce, ale současně roste i jeho zodpovědnost. Nelze už být schován za hlasováním kolegů. Takováto změna má svůj pádný důvod. Neboť sejde-li se i skupina morálních nezkorumpovatelných lidí, každý má více či méně odlišný názor, jakou cestou se dostat k cíli. Hledání takovýchto kompromisů je ztráta času, energie a většinou vzniká nedostatečně účinný „kočkopes“. Proto musí z předložených návrhů rozhodnout vůdce. Samozřejmě, že jedná-li se o podstatný zásah ovlivňující občany (kvalitu životního prostředí, různé regulace, sociální záležitosti …), vstupuje vedení radnice samo iniciativně ještě před hotovým záměrem do diskuse s občany a hledá nejlepší řešení s nimi. Jedná se o umění vládnutí, naslouchání občanům a respektování přírody, z níž vše pochází. Pravidla nelze přesně a detailně předem stanovit. Nechť je ponechána tolerance, jak si kde, kdo bude vládnout. Vyšší úroveň řízení provádí pouze nezbytné zásahy, aby nedocházelo ke kolizím mezi sousedy, propojuje navzájem informace a různé metodiky.
Řídit společnost by měla být čest a pocta. Při takovéto pravomoci vůdce však musí být nejen přímá volba, ale i možnost odvolání kdykoliv. Teď však opatrně. Rozlišujme slova odvolání – to by mělo být spíš výjimečné, a to z důvodu zásadního porušení zákonů (morálních, právních) a slova střídání, výměna – to by měla být většina případů. Jak to udělat? Jednoduše. Nabude-li nějaký občan či skupina lidí hluboké přesvědčení, že jejich vůdce (jakékoliv úrovně) dělá více chyb než považují za přiměřené, nevšímá si dostatečně občanů …, má právo navrhnout jeho výměnu. To nelze považovat pro dotyčného za ostudu, ale za normální střídání ve štafetě. Pak si ale musí vybrat nového kandidáta a ten musí být ochoten se střetnout v otevřeném rétorickém – pragmatickém souboji se stávajícím vůdcem. Přítomná většina posluchačů pak rozhodne, zda stávajícího představitele ponechá nebo mu poděkuje a nahradí čerstvější, z chyb poučenější a moudřejší osobou. Střídanému funkcionáři společnost pomůže zajistit zaměstnání.
Podobný model by měl platit i třeba pro celostátní úroveň. Občané přímo volí vůdce.Funkci prezidenta a předsedy vlády je třeba sloučit, neboť kladeče věnců … může dělat pověřený pracovník kultury. Zvolený president si vybere svůj vládní tým. Parlament, senát (podstatně početně regulovat, neboť většina rozhodnutí se přenáší dolů) transformovat na poradní a kontrolní sbor vlády. Nepředkládá tedy jako dosud hotové zákony, nýbrž dělá komplexní přípravu – nabídku řešení. Vláda si vybere a rozhodne, co bude platit. A opět nastane-li komplikované rozhodnutí (jako byl např. Temelín), dochází-li k hlasování ministrů – je pro presidenta pouze doporučující. On musí rozhodnout a někdy i proti většině své vlády. Provede-li to však necitlivě, vícekrát, vystavuje se nebezpečí návrhu na vystřídání. Mechanismus je stejný jak na základní úrovni. Vždy musí dojít ke střetu s novým kandidátem a zainteresovaní občané v sále a u sdělovacích prostředků zhodnotí (A nebo B) a on line rozhodnou, zda ponechají stávajícího presidenta nebo uvedou nového.
Zhruba asi takovýto model by mohl být dostatečně účinný, efektivní, transparentní a jiskrný. Lidé by mohli začít žít politikou, neboť by se pro ně stala zajímavou, dosažitelnou arénou. Nastala by soutěž nápadů, myšlenek a realizací. Byl by uvolněn tvůrčí potenciál pro celospolečenský prospěch.
Jiří Ohnutek, Nové hnutí