O jednom výletu do Číny a nečasu
"Když je nečas, tak je lepší nechodit ven, Václave," říkávala moje babička Marie, která mi zemřela v šestadevadesáti letech v náručí. Měl jsem jí rád, ostatně rád mám i skutečnou demokracii, lidská práva a občanská práva a spravedlnost. Toho všeho, stejně jako základní lidské sebeúcty se v našich zeměpisných šířkách nedostává. Bohužel,...
Tak se nám z Číny vrátila delegace i s panem prezidentem a já se konečně dozvěděl, že naše zahraniční politika podporuje celistvost Číny, neuznáváme tedy Tchaj-wan, ba ani Tibet, přestože ještě nedávno jsme u nás vítali Dalajlámu! K čemu se tedy vlastně hlásíme a jak se díváme na nepokoje v Ujgurské oblasti a má snad pohled našeho pana prezidenta znamenat, že odsuzujeme demonstrace studentů v Hongkongu za svobodné volby.
Nevím, jestli tohle podlézání pomůže našim exportérům, kteří mohou vyvážet snad jen vzpomínky na dobrou ocel, terénní auta či traktory. Ale vzpomínky od nás Číňané asi nekoupí. Co mě ještě překvapilo, že v delegaci našeho pana prezidenta byl i Nečas, tedy ten s velkým N. Což o to, bývalí premiéři vyrážejí do světa v rámci delegací. Vyrážejí, ale nesmějí před tím odejít s ostudou a za zvuků trestního stíhání svých bývalých konkubín a nyní manželek.
Nesmějí zaměstnávat lidi, co přetvořili špionážní služby na služby soukromé a špiclovací, které místo nepřátel sledují soupeřky v loži. Nesmějí prostě podporovat, aby se z armádních rozvědek staly rozvědky soukromé, narušující lidské práva a lidské osudy nás obyčejných lidiček.
A tak se z výletu z Číny vrátili opět naši představitelé a mě napadlo, že kdyby u nás nebyli Nečasové a jim podobní, nemuseli by jsme se dneska hrbit před velkou čínskou zdí. Podle mě, stejně zbytečně...
Václav Prokůpek