týdeník METROPOLITAN

Největším lékařem antického Řecka a zřejmě i celého období starověku byl Hippokrates. Je ovšem potřeba říci, že se jednalo o Hippokrata druhého, jenž žil v letech 460 – 377 před naším letopočtem. Neboť na řeckém poloostrově působilo celkem sedm lékařů tohoto jména. První Hippokrates proslul jako dědeček „otce medicíny“, navíc založil rodinnou lékařskou školu na ostrově Kós. Do historie se zapsal významně ještě Hippokrates IV., který nechal jako osobní lékař zavraždit půvabnou Roxanu, vdovu po Alexandru Velikém. Ale vraťme se k Hippokratesovi II., který je všeobecně považován za prvního světového lékaře. Zmiňuje se o něm dokonce i proslulý Platón: „Byl malého vzrůstu, spíše ošklivý, měl pleš, řídký vous a velký nos, ale už ve svých dvaceti letech byl velkým učencem.“ Ostatně, Hippokrates procestoval jako potulný lékař nejen Řecko, ale také Egypt a Persii, kde se mnohému přiučil. Když v roce 429 před naším letopočtem vypukla v Athénách velká morová epidemie, byl do tohoto řeckého města Hippokrates povolán, aby poradil, jak rychle šířící se epidemii zastavit. Rada byla jednoduchá. V nejvíce zamořených ulicích nechal zapálit hranice, jejichž plameny měly zničit jedovaté výpary z morových ran, o nichž předpokládal, že chorobu rozšiřují. Athénám skutečně pomohl, epidemie zakrátko ustoupila. Měl ovšem i velké štěstí, jelikož nefoukal silný vítr od moře, a tak se z něho stal otec medicíny a ne prapředek žhářů. Hippokrates se rázně obořil proti tehdejším šarlatánům a mágům. Tvrdil, že nemoc není dílem démonů a nadpřirozených sil, ale odpovědí organismu a jeho šťáv na zevní vlivy či špatnou životosprávu. Filozoficky Hippokrates vycházel z tehdejšího učení o živlech, tedy ohni, vodě, vzduchu a zemi, tedy i jejich silách teple, mokru, chladu a suchu. Živlům podle něj odpovídaly i čtyři hlavní šťávy lidského těla: krev, hlen, žlutá a černá žluč. A právě poruchou rovnováhy těchto tělesných šťáv docházelo podle něj k nemocem. Jeho úkolem coby lékaře bylo tedy tuto rovnováhu obnovit a neuškodit tělu. Léčil pouštěním žilou, projímadly a prostředky pro pocení. Často ale také docela prostou dietou. Oblíbenými projímadly té doby bylo syrové zelí, vodní meloun a ricinová semena, z dávidel pak čemeřice a mořská cibule. Jako uklidňující prostředek proti nervovým, v té době velmi častým, onemocněním pak doporučoval mandragoru a šťávu z mladých makovic. K vyhnání nadbytečné vody z těla pak sloužil celer, česnek, fenykl a petržel. V přebytku některé z tělesných šťáv hledal Hippokrates i základ lidského temperamentu. Jeho dělení na sangviniky (s nadbytkem krve), flegmatiky (při nadbytku hlenu), choleriky (při zaplavení mozku žlutou žlučí) a melancholiky (s přebytkem černé žluče) se v lékařské terminologii zachovalo dodnes. Nepochybně největší Hippokratovou zásluhou je však jeho formulace lékařské morálky, jak ji jeho žáci vyjádřili v pověstné lékařské přísaze. Velký učitel lékařství se svými následovníky po sobě zanechal kolem padesáti spisů, jejichž souhrn je většinou znám jako „Corpus Hippocraticum“. Ale i kdyby se z jeho díla nezachovalo vůbec nic, pak v přísaze hippokratovců nalezneme odpověď, proč se jejímu duchovnímu autorovi již třetí tisíciletí říká „otec medicíny“.