týdeník METROPOLITAN

Pavel F. pochází z Berouna. Jeho život se v ledasčem liší od jiných, neboť se zúčastnil dvou válečných misí v Jugoslávii. Prožil toho spoustu. Byl svědkem scény, kdy český voják klečel před srbskými ozbrojenci a prosil o milost. Kolem hlavy mu svištěli kulky a on, jako člen mírové jednotky se nemohl bránit. Takovéhle žertíky Srbů, byly v Jugoslávii na denním pořádku. Jednou s nimi Srbové byli nejlepší kamarádi a podruhé je chtěli zastřelit. Určitě nebylo lehké se s tím vším vyrovnat, obzvláště když vyšší důstojníci nelehkou práci vojáků často a zbytečně ztěžovali. Dnes je Pavel zpátky doma v Berouně a spolu se svou přítelkyní budou mít děťátko. I tak by se však raději vrátil někam do války hlavně kvůli penězům, ale také kvůli tomu, že nedokáže žít, jako ostatní lidé.

V jakých vojenských misích jste sloužil a jak jste se vlastně dostal až do Jugoslávie?

Sloužil jsem UNPROFOR a IFOR. Měl jsem za sebou 18 měsíců základní vojenské služby a po roce, který jsem strávil v civilu jsem se rozhodl přihlásit se na svou první misi. Byla to pro mě špatná doba. Vydělával jsem si jen 4000 a tak jsme s kamarádem neviděli lepší východisko z naší situace, než se přihlásit na Vojenské správě a vydat se do Jugoslávie.

Potřeboval jste peníze. Byl to jen tento důvod, který Vás do Bosny lákal?

Peníze, čistě jenom peníze. Žádný hrdinství, to by mě vůbec nenapadlo.

Jako jednadvacetiletý kluk jste se dostal do Jugoslávie, jak to tam na Vás působilo?

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se musíte mít na pozoru a že nejdůležitější je Váš život?

Bylo to hned ten den, kdy jsme přiletěli do Zábřehu. Rozvezli nás na roty. Kolem půl noci jsme se tam konečně dostali a pak nás zavezli na tzv. tanga. To jsou pozorovací stanoviště v zóně separace (tedy asi uprostřed linie), sloužící k pozorování obou znepřátelených stran.. Tam jsem se dostal a tam jsem také poprvé slyšel a zažil výbuchy min. Ještě týž den, to začalo bouchat. Bylo tam minové pole. Stačilo jen, když vítr zafoukal tak, že se zlomila větev a spadla rovnou na minu. Když to pak řachne padesát metrů od Vašeho těla, tak padnete obličejem k zemi a na nic se neptáte. Tenkrát jsem si opravdu uvědomil, že jsem tam, kde jsem.

Ve válečném konfliktu je možnost hodně krást a páchat trestnou činnost pod rouškou války, dělo se to i tam. Je to pravda?

Nevím, zda se to dá nazývat trestnou činností. Spíš se vyměňovalo, než kradlo. Když vyhlásili Chorvati embargo a došel chlast, nebylo co pít, tak se šlo za Srby, kteří potřebovali naftu a směňovalo se.

Zmínil jste se ale také o tom, že to co se vyměnilo se pašovalo. Můžete říci: "Jaké věci se pašovali a z jakého důvodu?"

No je jasný, že si kluci něco vozili domu. Šlo převážně o různý suvenýry. Třeba taková malá paštika přesněji řečeno malá mina, která je z plastu. Dobře se schová i v kapse a detektor jí nezjistí. Není těžké ji pronést. Do každé války proudí pašované zbraně. A v téhle se dala sehnat jakákoliv zbraň od "kalašnikova" přes kulomet, pistoli až po malý samopaly tzv. "uziny". Ty jsou malinký asi jako pecen chleba a tak se běžně zapékali do bochníků. I to byl jeden ze způsobů, jak něco převést přes hranice.

Takže tam jistě černý obchod jen kvetl. Co jste si odtud odvezl Vy osobně?

Já sem si odtud nic podobného nepřivezl. Jediný, co jsem provezl skrz hranice byl chlast a cigarety, protože ty tam byly opravdu levný. Nechtěl jsem zbytečně riskovat. Kdyby na mě na čáře náhodou přišli, nestálo by mi to za to.

Pašovalo se ven ze země. Ale jestli to dobře chápu, tak mnohem větší množství zbraní se dováželo nezákonně z nějakých třetích tranzitních zemí. Je to tak?

Samozřejmě, do každé války se pašují zbraně. Válka je největším kšeftem, a pro toto odvětví to platí dvakrát. Ale k tak velké akci jsem se samozřejmě nedostal.

Vyměňovali jste mnoho věcí se Srby, ale oni byli přeci jen příslušníci znepřátelených národů. Jak jste s nimi vycházeli?

Srbové jsou zvláštní národ. Jeden den by vám líbali nohy a druhý den by vás klidně zastřelili. Ženská řve, že má hladový děcka, tak jsme jí dali pytel rýže. Nešlo samozřejmě o obchod, tohle jsme měli dovoleno. Mohli jsme jim dát to, co jsme nesnědli jako třeba mléko, jogurty a tak podobně. Všechno jsme vzali a dali jim to. Ženská byla hrozně šťastná, úplně unešená, ale už za týden nás chtěl její starej postřílet. Najednou a z ničeho nic nás obvinili ze všeho,co se dělo. Takovéhle situace se pak většinou vyhrotily tak, že šlo do tuhého.

Občas jste byly nuceni zajmout rukojmí. Jak jste to s nimi řešili. Byly vaše pravomoci, dostatečné, co se týče možnosti použití zbraně v krajních případech?

Na mé první misi existovali ještě takzvané checkpointy. Byla to stanoviště na silnicích, kde hlídky kontrolovaly totožnost. Zde docházelo k určitým provokacím, ve kterých jsme se jakoby navzájem zkoušeli. Když na mne namířil zbraní, musel jsem být taky připravený vystřelit. Háček byl ale v tom, že já musel počkat, až vystřelí on. Obrovskou roli ve všech potyčkách hrál alkohol. Věčně chodili "nadraní" do naší zóny a stříleli těsně vedle našich nohou. Bylo nadlidské síly zachovat v takovém okamžiku klidnou hlavu. Jednu příhodu na checkpointu si pamatuji dodnes, protože nebyla zdaleka tak bezpečná jako jiné akce, které jsem zažil. Přijel náklaďák s vojáky, kteří nebyli příliš střízliví. Kontroloval jsem je a najednou se ozvala dávka hned vedle mojí hlavy. Také jsem vystřelil, ale pouze do vzduchu. Člověk v takové chvíli cítí vztek, ale časem se dostane do určité apatie. Zvykne si na všechno.

Došlo i k vážnější potyčce, která se vyhrotila zvláštním způsobem. Její účastníci se zřejmě ocitli tváří v tvář skutečnému strachu ze smrti. I vy jste byl určitým způsobem spojen s tímto konfliktem. Mohl byste nám vyložit, jak to probíhalo a co se vlastně stalo?

Bylo to na 1. misi UNPROFOR. Já jsem seděl na monitorovacím místě - tzv.tangu odkud jsem přímou čarou viděl na místo, kde se to stalo. Tenkrát OSN dalo embargo na bezletovou zónu. To znamenalo, že nad bývalou Jugoslávií nesměli létat jiná letadla než letadla monitorovaná, letadla NATO a OSN. V Urbině byla v té době naše hlídka asi o šesti lidech a monitorovala letiště, co tam měli Srbové. Nesměli létat, ale občas se to nějakýmu povedlo. Tehdy probíhaly velké boje o Bihačskou kapsu. Z Urbiny vzlétali srbská letadla a létala bombardovat do Bihače. OSN jim pořád domlouvala a protože se nedalo nic jiného dělat, rozhodlo se OSN s Aliancí, že tam pošlou 32 stíhaček. Pokropili letiště v Bihači a kompletně ho zničil. Ztráty na životech byli vzhledem k velikosti zásahu malé. O život přišli jen dva vojáci protivzdušné obrany. Z civilistů nezemřel nikdo. Celá akce trvala asi 30 minut, stíhačky se vrátili na základnu a tím to pro ně haslo. Jenomže potom vylezli Srbáči z děr a začali dávat vinu klukům, který pozorovali letiště v Urbině. Postavili se kolem dokola a začali si pohazovat granáty a ukazovali, že jim uřežou hlavy a nebo že je zastřelí. Stále si nechtěli uvědomit, že mi jsme za to nemohli a že jsme jen dělali svojí práci. Jeden z našich to tam psychicky nevydržel a složil se. To se může za takových okolností stát každému. Měl doma holt děcko a manželku. Kleknul si tam na zem a začal je prosit ať je nechají být, že má doma taky rodinu. Naši důstojníci to nakonec vyřešili tak, že ho obvinili za rozvracení morálky v bojové akci. Byl dokonce i odsouzen. Nevím přesně na kolik let, ale naštěstí ho prezident Václav Havel omilostnil.

Párkrát jste se prý dostali také pod palbu opilých Srbů a Chorvatů. Říkal jste mi, že jste v tu chvíli vlastně ani nevěděli, kdo pálí?

Zajímavý byl hlavně Silvestr. Třináctého ledna ho slavili Srbové a jednatřicátého prosince pro změnu Chorvati. Večer 31. prosince bylo slyšet střelbu na straně Chorvatů. Museli jsme ji hlásit, neboť kvůli tomu jsme tam vlastně byli. Stříleli jsme taky, ale spíš jsme to brali jako oslavu nového roku. No a potom 13. ledna začali zase Srbové. Stalo se, že začali střílet i po sobě. Většinou to vůbec nebylo možný, protože zóna separace byla dlouhá 2 až 3 kilometry. Jenom průzkumníci, kteří šli sázet miny, se dokázali připlazit blíž a popřípadě si ještě střelit. Většinou se trefili, proto bylo nutný, abychom stále nosili modrý barety, aby nás dobře rozeznali.

Vzpomněl byste si na nějaké zážitky s domorodci, které byly příjemnější než střílení po vašich nohách?

Několikrát jsme v Jugoslávii pili i s domorodci a hráli s nimi fotbal na utužení vztahů. Píchlo se jehně a oni přišli k nám na tango, kde se pilo a slavilo. Pak mi jeden z nich začal brečet na rameni. Vyprávěl, že na druhý straně má v bunkru svého syna. Byl nucen bojovat proti němu. Vzal si Chorvatku a ta i s dětmi odešla na druhou stranu a jen on zůstal, protože byl Srb.

Byl jste přece jen ve válce, i když jste v podstatě neměl právo bojovat.Viděl jste kolem sebe smrt, umírat lidi?

Umírat ne. Většinou už byli mrtví. Jednou přijeli tři muži a šli zkontrolovat miny. Když se vraceli, tak jí jeden vyšláp. Dva byli na místě mrtví a třetí přiběhl, abychom je odvezli.

Byl jste odloučen dlouhou dobu od Vašeho domova. Viděl jste hrůzostrašné obrazy, které maluje válka. Plakal jste, nebo bylo Vám někdy špatně?

To ne . Ale hodně lidí tam trpělo ponorkovou nemocí. To je strašná věc. Byl tam jeden kluk, který dostával každý týden dopis. Měl stále perfektní náladu a všechno bylo v naprosté pohodě. Pak Chorvati uvalili embargo a my jsme nedostali tři neděle poštu. S tímhle klukem se pak nedalo normálně mluvit, byl schopnej nás postřílet. Tenkrát ta komunikace s republikou nebo spíš s rodinou byla strašná.

Zmínil jste se, že v 1. misi byly vztahy mezi vojáky vynikající. Jak to vypadalo na druhé misi?

Druhou misi jsem odsloužil u IFOR. Tam už nebyli tanga, ale jen roty, které se stále přesunovaly z místa na místo. V IFOR se změnili také pravomoci a to se odrazilo především v chování Srbů k vojákům. Kdyby mi v IFORU někdo střelil vedle nohy, tak bych ho mohl s klidem zastřelit. Tím pádem se nestřílelo a páni důstojníci se nudili. Začali dělat větší pakárny. Když jsme ručně stavěli třeba kryt, přišel, že se mu to nelíbí a tak jsme ho museli rozebrat a zase složit celkem čtyřikrát. Takže ten čtvrtý byl ještě horší než ten první.

Vrátil by jste se a podstoupil další misi?

Do Jugoslávie bych už zpátky nešel. Jinak bych šel klidně do Karabachu, do Kuvajtu nebo tam někam, ale hlavně bych chtěl zase sloužit s takovou partou lidí, kterou jsem poznal za první mise.

Nebál byste se?

Strach nemám. Co můžu ztratit?

Poznamenali Vás ty dva roky v Jugoslávii?

Teď už jsem se přes to doufám dostal, aspoň tomu věřím. Z hlediska hodnot už neberu smrt takovou jaká by byla, kdybych jí viděl poprvé.

Jak to všechno hodnotíte dnes?

Jsem hrdý na to, že jsem tam sloužil. Svět nás oceňoval výborně a na to jsem byl pyšný.