týdeník METROPOLITAN

Poté, co Rakousko, respektive Rakouské císařství přišlo o své italské državy a po porážce u Hradce Králové (1866) ztratilo také dosavadní postavení v Německu, jaly se vídeňské dvorní kruhy hledat „náhradní“ cíle pro velmocenskou politiku. Po roce 1875 se naskytla možnost územního rozšíření říše na jihu. V Bosně a Hercegovině propuklo živelné povstání křesťanů sužovaných nesmyslnými daněmi, diktovanými vládou v Istanbulu i zvůlí osmanských úředníků. Na Kypru dokonce sultánovi výběrčí vymáhali daň ze stromů. Turecké hospodářství sultána Abdula Azize krachovalo a ekonomický kolaps se promítl do série palácových převratů. Nepokoje brzy zasáhly celý turecký Balkán.

Během potlačování povstání křesťané hromadně prchali z Bosny a Hercegoviny přes hranice do uherského Chorvatska. Hledali především záchranu před terorem a drancováním ze strany bašibozuků, obávaných příslušníků nepravidelných oddílů turecké armády.

Vídeňské vládní špičky se pod záminkou ochrany křesťanů chopily příležitosti k začlenění nových území i poddaných do svazku říše. Budapešť se naopak k možnosti zisku tureckých provincií stavěla skepticky. Maďaři neskrývali obavy, že se zvýšením počtu balkánských Jihoslovanů stoupne i vliv slovanského živlu na národnostní politiku státu. Za zájmy balkánských křesťanů se zasazovalo rovněž Rusko, a Maďaři tak mohli volit mezi „pouhým“ posílením slovanské populace a celobalkánským panslavismem. Rusko, nesoucí dosud stigma porážky v krymské válce, hledalo porozumění pro svoji nezištnou politiku ochrany utlačovaných u evropských velmocí prozatím bezvýsledně.

V létě 1876 vypovědělo Turecku válku jako první Srbsko, následované Černohorským knížectvím. Srbská armáda, vedená odchovancem suvorovské taktiky, ruským generálem Alexejem Čerňajevem, utrpěla záhy celou řadu krvavých porážek a již 28. srpna 1876 požádalo knížectví o zprostředkování příměří. K srbské pohromě nepochybně přispělo i to, že části vojsk velel Čech František Alexandr Zach, pražský barikádník z roku 1848. Tento vojenský analfabet kupodivu stál u zrodu srbské válečné akademie a působil i jako vychovatel důstojnického dorostu. S mladými kadety ovšem nejraději chodil na vlastivědné výlety.

V březnu 1877 proti Turecku konečně vojensky vystoupilo Rusko. Jeho úhlavním protihráčem na diplomatickém poli byla Velká Británie: premiér Benjamin Disraeli nehodlal připustit konkurenci další velmoci ve Středomoří. Britům přizvukovalo Rakousko-Uhersko, žárlivě střežící oblasti Balkánu jako svoji přirozenou mocenskou sféru. I když Rusko po úporném boji do počátku roku 1878 nad Tureckem vítězilo a ruské předvoje se utábořily na dohled od Istanbulu, velmoci nehodlaly naplnit carovy politické ambice. Rozhodnutí mělo padnout na mezinárodním kongresu v Berlíně, kde diplomaté pod čestným makléřstvím německého kancléře Otty von Bismarcka stanovili meze ruského postupu na Balkáně.

Jedním z důležitých výsledků Berlínského kongresu bylo ustanovení, že Rakousko-Uhersko smí vojensky obsadit Bosnu a Hercegovinu. Měla se tak zabezpečit ochrana životů a majetku místních křesťanských obyvatel. Vídeň doufala, že se po uklidnění situace zastaví další příliv uprchlíků na území monarchie. Přitom ale měly obě správní oblasti (vilájety) nadále setrvat pod tureckou státní svrchovaností. Kongres vytvořil politický hlavolam; záleželo nyní na obou zainteresovaných zemích, Turecku a Rakousku-Uhersku, jak se s danými problémy vyrovnají. Stejná situace nastala v případě Kypru, který okupovala Velká Británie (anektovala jej v roce 1914). Vídeň, která měla požehnání velmocí, zahájila vojenskou akci bez řádné domluvy s Istanbulem.
V létě roku 1878 vyjel z Prahy vlakem na jih císařův oblíbenec, generál Josip Filipovič (Philippovitsch). Panovník ho oficiálně pověřil velením nad jednotkami XIII. armádního sboru a později i nad všemi silami určenými k okupaci Bosny a Hercegoviny.

Filipovič se narodil roku 1819 v chorvatské Gospiči a vojenskou dráhu začal u chorvatských hraničářů. V českých zemích vešel do povědomí za války s Pruskem v roce 1866, kdy zastával funkci zástupce velitele II. armádního sboru. V lednu 1874 byl jmenován moravským zemským velitelem a již v dubnu přesídlil do Prahy jako zemský a později sborový velitel. Roku 1867 se stal čestným majitelem plzeňského pěšího pluku č. 35, který od té doby nesl jeho jméno. Filipovičova osobnost rozhodně nepostrádala některé zajímavé rysy. Mezi podřízenými důstojníky se generál netěšil nikterak dobré pověsti, zatímco u prostých vojáků byl celkem populární. Sebelépe předvedenou „execírku“, střelby či jiný splněný úkol komentoval slovem Schweinerei nebo, byl-li obzvláště špatně naladěn, Schweinerei zum Kvadrat. Příkré odsudky na adresu velících důstojníků patřily ke koloritu jeho každodenního styku s podřízenými. Svým manýrám se Filipovič naučil mezi drsnými chorvatskými hraničáři.

V parném létě dne 29. července 1878 v šest hodin ráno překročily rakousko-uherské síly, složené hlavně z vojáků maďarských a chorvatských sborů, bosenské hranice. Dobový tisk v monarchii se rozplýval nad účastí teprve šestadvacetiletého arcivévody Salvátora, kterému se dostalo velení nad horskou brigádou dvou baterií polních děl, praporu pěchoty a eskadrony husarů. Císařská instrukce pro vojáky kladla důraz na pokojný průběh akce. Po překročení hraniční řeky Sávy již čekal na Filipoviče turecký důstojník s doprovodem, aby mu předal protestní notu. Hrdý generál ji však nepřijal a nechal listinu ležet u svých nohou na zemi, kam ji posel uctivě položil.

Vojenské kolony pronikly do vnitrozemí. V čele okupačních jednotek pochodovaly plukovní hudby, živě pozdravované místními obyvateli. Již 2. srpna ale došlo k tragédii, která předznamenala další průběh okupace. Pátá eskadrona husarského pluku č. 7 se vzápětí po průjezdu městečkem Maglaj dostala do prudké palby muslimských bojovníků, která donutila husary k návratu. Ve městě, jehož občané je ještě před chvílí nadšeně vítali, však nalezli jezdci zatarasenou cestu a snesla se na ně sprška střel z oken a střech. Několik desítek vojáků nalezlo v pasti smrt. Hovorová čeština dodnes připomíná tuto chaotickou katastrofu termínem maglajz, který se obecně vžil krátce po události.

Turečtí vojáci, kteří se před c. k. vojáky zvolna stahovali, zanechává-li často zbraně místním muslimům. Ti kladli okupantům odpor a nedbali přitom běžných válečných zvyklostí, jak ukázal právě maglajský incident. Rutinní vojenská akce se změnila v řadu krvavých střetů. Muslimové zpravidla nebrali zajatce a vojákům, kteří jim padli do rukou, uřezávali v duchu domácích zvyklostí hlavy, nosy uši a další části těla. Brzy bylo zřejmé, že nasazené síly nestačí. Do pole proto vyrazily i vojenské jednotky z českých zemí. Spolu s nimi táhlo pět praporů polních myslivců, doplňovaných rovněž z Čech a Moravy.

Vojáci moravských pluků se zúčastnili i jedné z nejkrvavějších bitek s muslimy u městečka Doboje. Místo bylo sice již jednou obsazeno, ale teprve 2. září 1878 je definitivně zajistil olomoucký 54. regiment. Jeden z jeho důstojníků napsal: O strašných útrapách pochodů podává nejlepší svědectví ta okolnost, že nežli jsme přišli do Doboje, zanechali jsme zpět na 300 mrtvých a nemocných. Dne 4. září jsme byli posláni vpřed. (...) Brzy bylo slyšeti střelbu harcovníků. Rychle poslal jsem setninu na pomoc, ale ani ta nemohla nic poříditi proti přesile (...) povstalců, neboť bylo jich přes 3000. Ačkoliv mrtví a ranění všude klesali, zůstal přec statečný pluk náš, jehož mužstvo bylo většinou ponejprv v boji, skálopevný a nezakolísal ani okamžení. (...) Že máme ztráty bolestné sice, ale přec poměrné nepatrné, za to děkujeme pouze Turkům, již stříleli nám přes hlavy. Postup brněnského 8. pluku po gradčaninské silnici zastavili muslimové v dobře hájitelném postavení. Vojáci, kteří se vrhli útokem na bodák vpřed na asi 150 metrů vzdáleného nepřítele, byli krvavě odraženi. Teprve sousední pěší pluk č. 45 vytlačil navečer povstalce, vykřikující uprostřed boje Allah-il-Allah!, z jejich pozic. Velitel 7. brigády generálmajor Waldstätten však nechal v nastávající tmě své vojáky z dobytého stanoviště stáhnout, neboť se obával nočního protiútoku.
Druhý den se vrhli do boje pěšáci z pluků č. 49 a 54. Nikdo se jim ale kupodivu nepostavil. Vyslané hlídky signalizovaly, že nepřítel je pryč. V opuštěném postavení muslimů se našlo pouze dvaatřicet mrtvých rakousko-uherských vojáků, které pohřbili vojáci 4. praporu pionýrů. Všechny mrtvoly soudruhů nalezli Jane svlečené, zohavené a bez hlav. Bylo to ohyzdné divadlo, konstatoval důstojník 54. pluku.
Již 18. srpna 1878 se takzvaným okupantům podařilo obsadit Sarajevo, ale boje v Bosně pokračovaly až do října. Obsazení Bosny a Hercegoviny zaplatilo Rakousko-Uhersko pěti tisíci padlých, raněných a nezvěstných vojáků.

ŽIVOT ČESKÝCH VOJÁKŮ NA BALKÁNĚ
Dnešní čeští turisté, směřující hlavně na pobřeží Jadranu, naříkají nad drahotou v zemích bývalé Jugoslávie. Mezi lety 1878–1914 si naopak vojáci českých jednotek pochvalovali láci zemědělských produktů v téže oblasti, zvláště pak nízké ceny zdejších vynikajících vín. Vojáci sloužili u praporů, které byly vyčleněny z pluků k posádkové a strážní službě. Na Balkán spolu s nimi přicházeli úředníci, četníci i zástupci řady průmyslových podniků z českých zemí. Podíleli se na udržování pořádku a uplatňovali se při stavbách budov, železničních tratí a silnic. Vojenské jednotky umístěné v Bosně a Hercegovině musely mít mobilizační stav, proto v případě odjezdu jednoho praporu pěšího pluku k němu bylo převeleno mužstvo od zbývajících tří praporů.

Nově příchozí dostávali od zkušených kolegů zpravidla dvojí doporučení, jak obchodovat s místními obyvateli: nikdy nepřeplácet a vždy smlouvat. Poručík Karel Wagner od 28. pěšího pluku, pozdější československý generál, odjel do Bosny v květnu 1889 se III. praporem. Ve svých vzpomínkách uvedl, že u českého pluku v bosenském Visegrádě se život mimo službu soustředil do pohodlné důstojnické jídelny, kde nebyla nouze o hudbu a kuchařem (...) byl všem Pražanům před válkou i po válce dobře známý hoteliér Graf z Vinohrad, který si v Bosně odsluhoval svoji tříletou vojenskou službu. Byl to kuchař, jehož nám záviděla celá Bosna a Hercegovina, a naši představení podávali si u nás ve Visegrádě dveře, což bylo stinnou stránkou našeho kuchařského umělce, protože takové návštěvy nás stály hromadu peněz. (...) Graf nebyl jen výborný kuchař, ale i dobrý a spořivý hospodář, který pečoval o to, abychom měli dostatek všeho, co potřebujeme pro kuchyni ve vlastní režii. Založil prostornou drůbežárnu (...) a měl v několika malých chlívcích vždy několik dobře vykrmených prasnic (...) i dvě dojné krávy a několik koz, abychom měli vlastní mléko.

Pro české vojáky byla služba v Bosně výpravou do Orientu a mnozí vojáci si zaznamenávali či poštou domů zasílali svým blízkým zajímavé postřehy týkající se života místních lidí: Na polích bylo viděti výhradně ženy, nikdy muže. Ten ležel nebo seděl někde na sluníčku anebo v kavárně, hrál domino (...) pil celý den černou kávu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Staral-li se mohamedán o něco, byl to obchod. Při práci na poli ženy ovšem zahaleny nebyly. Dávaly však pozor, a šel-li nějaký muž okolo, hodily si jen svrchní sukni – třebas neměly pod ní ani spodničky – přes hlavu a pracovaly klidně dále. Obnažily-li při tom celou spodní část těla, na tom nezáleželo, jen ten většinou ustaraný a udřený obličej nesměl nikdo viděti, napsal ve své knize Karel Wagner.
Vojákům se nevyhýbaly ani nemoci způsobené zhoršenou hygienou. Například v roce 1890 propukla nebezpečná oční choroba, která zachvátila asi tři stovky vojáků III. praporu 28. pluku z celkových pěti set. Nikdo ze štábních lékařů si nevěděl s nemocí rady. Teprve židovský lékař od 65. pluku Gottleb Arnstein, rodák z jihočeských Votic, dokázal epidemii potlačit. Vojáky ošetřil, nechal jim sebrat a spálit ručníky i kapesníky a vydezinfikovat ubikace. O smutný konec Arnsteinovy kariéry se snad přičinila poválečná nálada českého obyvatelstva. To odsuzovalo židovské lékaře – bývalé vojáky c. a k. armády – za to, že údajně nechávali narukovat do války nebývalé množství českých branců. Statistiky odvedených a údaje o válečných ztrátách ale podobnou diskriminaci neprokázaly.

Roku 1881 se situace na Balkáně zkomplikovala. V obou okupovaných zemích vypuklo povstání insurgentů, muslimů, kteří nehodlali snášet křesťanskou nadvládu a odmítali plnit příkazy úřadů. Do oblasti vyrazil kromě jiných těles i jeden prapor 11. pěšího pluku z Písku. Povstání se podařilo v roce 1882 potlačit, ale mnozí insurgenti se stáhli do hor, odkud napadali nejprve c. k. úředníky a vojáky, ale brzy olupovali a vraždili i místní obyvatele bez ohledu na jejich víru. Krutým mučením zajatců se přitom snažili dozvědět, kde schovali cennosti. Vojenská správa brzy nalezla účinnou zbraň proti banditům. Stal se jí tzv. Streifkorps (v řeči českých vojáků štrafůni), zvláštní policejní sbor, ustavený v roce 1882 výhradně pro Bosnu a Hercegovinu. Sloužili v něm poddůstojníci vybraní z řad armády (asi 200 mužů) i četnictva (asi 100) mužů, kteří byli oblečeni do stejnokroje zkombinovaného z prvků vojenské uniformy a tradičního bosenského oděvu. Ve výzbroji měli karabinu, revolver a někdy i jatagan, příležitostně s sebou vodívali také obrovské dogy. Štrafůni bojovali a pohybovali se v terénu stejným způsobem jako bandité. Měli však na rozdíl od muslimských lupičů (lopů) dokonalý vojenský výcvik hlavně ve střelbě a lepší fyzickou kondici. Opírali se o armádu a její sklady, ze kterých se jim v případě potřeby poskytovala veškerá pomoc včetně vojenského jištění. Během deseti let se trestnému sboru podařilo loupežné tlupy pochytat a členy band pozabíjet nebo rozprášit. V dubnu roku 1891 byl Streifkorps rozpuštěn, neboť z Bosny a Hercegoviny se zatím staly bezpečné kraje. Nejvíce tomu ovšem napomohl hospodářský pokrok a vzrůst životní úrovně místních křesťanských i muslimských obyvatel, jevy v tureckém hospodářství naprosto nemyslitelné.

Muslimští mladíci, kteří po okupaci odmítali nastupovat službu v armádě, se zvolna přizpůsobili situaci. Rakousko-uherská vojenská správa jim zaručila službu respektující jejich víru. V muslimských jednotkách vykonávali duchovní službu polní imámové a náboženské předpisy respektoval i jídelníček vojáků bez alkoholu a vepřového masa, s náležitými posty v době ramadánu. Na jaře roku 1886 pak Vojenské listy hrdě hlásily o prvním muslimském důstojníku z povolání. V roce 1891 již bylo ustaveno osm bosensko-hercegovských praporů a čtyři náhradní kádry (doplňovací velitelství) a záhy se stavy zvýšily na čtyři pěší pluky a myslivecký prapor. Za první světové války patřily bosensko-hercegovské jednotky k elitě c. a k. armády (c. a k. byla rakousko-uherská branná moc přesně od 11. dubna 1889, do této doby se psala jen c. k.).

V roce 1908 situace dospěla na pokraj války v důsledku anexe obou zemí Rakouskem-Uherskem. Pohraniční incidenty vyvolané Srby si tehdy vyžádaly mnoho lidských životů. Příměří na jižní hranici Rakouska-Uherska fakticky skončilo 28. června 1914 vraždou následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste a jeho choti rukou mladých, marxisticky zfanatizovaných Srbů. O měsíc později vypukla válka.
Ale to je jiná a smutnější kapitola. Co nám zůstalo jako upomínka na začlenění Bosny a Hercegoviny do naší tehdejší širší vlasti? O stovkách hrobů českých vojáků z okupace 1878 dnes už skoro nikdo neví. Máme však alespoň pojmy jako maglajz, turecké hospodářství, poturčenec horší Turka a píseň Hercegovina.

Václav Prokůpek