Balkánští šlechtici chtějí restaurovat monarchie
Bývalí králové Rumunska, Bulharska a Albánie, ale také Srbska a Řecka nabízí četným nespokojencům i dnes vcelku „jednoduché řešení“ ekonomických problémů země – restauraci ( v překladu obnovu) monarchie. Již před lety se po padesátiletém exilu vrátil domů bývalý bulharský král Simeon. V každém městě, kde se objevil, dokázal shromáždit desetitisícové davy.
Celkem vlídného přijetí se dočkal i rumunský král Michal, dokonce ho oficiálně přijel na bukurešťské letiště přivítat tehdejší premiér Viktor Ciorbea. Zástupci srbské diplomacie připustili během svého setkání se španělským králem Juanem Carlosem, že jedna z možných cest vývoje v zemi je obnovení monarchie v čele s následníkem trůnu Petarem, žijícím v Anglii. Také albánský král, Leka, který žije v exilu v Jihoafrické republice, zareagoval na krizi ve své, jemu odepřené vlasti, prohlášením: „Návrat k monarchistickému uspořádání je jediným trvalým řešením situace v zemi.“ Naopak nejmenší šance na znovuzískání trůnu, majetku a sympatií svého národa má bývalý řecký král Konstantin, který svými přemrštěnými restitučními požadavky dokázal během posledních několika let proti sobě poštvat většinu Řeků. Žádnou z balkánských zemí sice nečeká zřejmě v blízké době návrat do doby králů a princezen. Ale zatímco se jejich vlády marně pokoušejí obnovit rovnováhu země, bývalí monarchové se snaží vyjít vstříc potřebám svých zemí.
Bývalý rumunský král Michal úspěšně lobboval ve prospěch přijetí Rumunska do NATO a syn bulharského cara Simeona, Kyril, přijal pozvání prezidenta Stojanova ke členství v radě odborníků pro stabilizaci bulharského hospodářství. Toto by se dalo shrnout do tvrzení, že v žádné ekonomicky silné a stabilní zemi nemá již dnes král ani královna své opodstatnění, i když není důvod ty již existující z jejich pozic nějakým podlým způsobem odstraňovat. Naproti tomu v nestabilních státech by silná ruka monarchy mohla dopomoci k vylepšení politické a ekonomické situace.
Výraz monarchie znamená „jedinovláda“. Označuje typ vlády, kde moc, ať už formálně nebo fakticky, má monarcha – panovník nebo panovnice zastává úřad hlavy státu (opakem monarchie je republika). Dále se ještě rozlišuje mezi dědičnou a volební monarchií, v prvně jmenované je panovník doživotně určen dědičně, v té druhé volbou. Argumentace pro nebo proti monarchii je závislá hlavně na tom, zda ten který stát monarchií je nebo zda se v něm diskutuje o zavedení monarchie. U stávajících monarchií může být reputace vládnoucího rodu natolik významná, že teoretická diskuse o monarchii jako o formě státního zřízení může ustupovat do pozadí. Pro 20. století je příznačné, že mnoho monarchií zaniklo, ale jen málo jich bylo obnoveno. Hlavním argumentem proti monarchii jako formě státního zřízení je to, že má údajně odporovat základním principům demokracie, přičemž argumenty odpůrců jsou tyto: Každá forma neomezené samovlády stojí proti principu dělení moci a na příkladech dějinných událostí je poukazováno na to, že neomezená moc má tendenci korumpovat jejího nositele. Nicméně tento často předkládaný argument není průkazný obecně proti monarchii, nýbrž je použitelný pouze na absolutní monarchie a ani u nich ne vždy.
Také formy monarchie s omezenými pravomocemi monarchy jsou údajně proti principu národní svrchovanosti: není-li osoba panovníka státu určena přímou či nepřímou volbou a také nemůže být odvolána, nýbrž je určena na základě dědičnosti, nevychází tato část státní moci z lidu. U monarchie může teoreticky dojít k problému, že následník trůnu není kvůli nedostatku zkušeností a kvalifikace způsobilý pro zastávání úřadu hlavy státu. Monarchiím je vytýkáno, že kvůli velkým reprezentativním nárokům a apanážím stojí mnoho peněz. To je ovšem zavádějící výtka, neboť „monarchisté“ naopak argumentují tím, že monarchie je dokonce i oproti republikám méně nákladná.
Zastánci monarchie se zpravidla opírají o následující argumenty: Monarcha je méně nákladný než prezident, protože větší část nebo všechny výdaje, hradí rodina panovníka (viz Politický systém Lichtenštejnska). Dále je třeba připočíst k úřadu prezidenta doživotní rentu, která se v republikách vyplácí ze státní kasy, a to bez ohledu na to, zda prezident „vládl“ dobře, či nikoli. Další nemalé náklady monarchie ušetří už jen tím, že se nekonají volby hlavy státu každých pět let. Monarcha je kvalifikovanější hlavou státu než volený zástupce lidu, neboť je od narození připravován na svůj budoucí úřad, existuje tak zpětná vazba mezi panovníkem a lidem, a proto je pro tuto roli nejlépe vybaven. Oproti tomu prezident je volen na základě momentálních sympatií. Monarchie umožňuje panovníkovi, aby svému následníkovi (jenž zpravidla coby jeho potomek vyrůstá po jeho boku) předal velmi cenné zkušenosti, které nasbíral za dlouhá léta svého úřadování. Fakt, že volená hlava státu (zpravidla zástupce některé z politických stran), je v rozporu k povinnosti vyplývající z jeho funkce: být „bezpartijní“, neutrální a mít stejnou povinnost vůči všem občanům země a být rovnou měrou reprezentantem společného státu. Kromě toho stranické rozepře ve volebním boji škodí vážnosti volené hlavy státu. Královská koruna je ideálním symbolem národní identity, jenž v sobě sjednocuje národní tradici, víru a kulturu.
Václav Prokůpek
použité zdroje: www.agrarnistrana.cz, ru.yahoo.com, vaclavprokupek.txt.cz