Jdi na obsah Jdi na menu
 


Václav Prokůpek: Turecko a Evropská unie

14. 7. 2014

Klíčový obrat ve společenském vývoji přinesly parlamentní volby v roce 2002, v nichž překvapivě zvítězila již zmíněná Strana spravedlnosti a rozvoje, založená teprve rok před těmito volbami. Erdogan stanul v čele vlády poprvé v roce 2003 a bez váhání nastolil neoliberální hospodářský kurz. Stát velmi úspěšně zprivatizoval velké podniky jako například Türk Telekom. Vláda v Ankaře však nyní musí čelit rostoucím problémům. Mnozí ekonomové ve Wall Street Byznys píší o tom, že „turecký hospodářský zázrak“ skončil. HDP loni meziročně stoupl jenom o 2,2 procenta. Nejenom kvůli útlumu v Evropské unii, kam směřují zhruba dvě pětiny tureckého vývozu, ale hlavně proto, že výrazně polevilo tempo růstu investic i soukromé spotřeby. Palčivým problémem zůstává nezaměstnanost, zejména mladých lidí. Na pracovní trh každý rok vstupuje zhruba půl milionu lidí. Navíc existují výrazné hospodářské a sociální rozdíly mezi slabě rozvinutým východem a jihovýchodem Turecka a prosperujícími aglomeracemi na čele s istanbulskou. Premiér Erdogan ale zůstává optimistou, dokonce si předsevzal, že Turecko se do roku 2023 stane hodnotou HDP desátou největší ekonomikou světa. Loni bylo s 1,13 bilionu amerických dolarů (s ohledem na paritu kupní síly) na místě šestnáctém, vyplývá ze statistik Mezinárodního měnového fondu. Je takový cíl reálný? Další rozsáhlé veřejné investice jako jeden z motorů hospodářského růstu by vedly k prohlubování schodku na běžném účtu platební bilance. Spotřebu domácností zase bude nahlodávat vysoká inflace i znehodnocující se turecká lira. Od poloviny května, kdy předseda amerického Fedu Ben Bernanke poprvé naznačil, že by mohl začít zpřísňovat měnovou politiku, vůči koši hlavních měn oslabila o 15 procent. Kurz liry může negativně ovlivňovat také politická nejistota v zemi, kterou během necelých dvou let čekají několikeré volby. V březnu 2014 místní, v srpnu téhož roku prezidentské a v červnu 2015 volby parlamentní. Turecká ekonomika příliš spoléhá na příliv zahraničního kapitálu, nikoli na domácí úspory. Jejich míra je nízká, neboť Turci tradičně nejeví příliš velké sklony k šetření. Svoji roli sehrává také stále nedostatečný rozsah bankovních služeb a nízká finanční gramotnost obyvatelstva. Kdo má nějaké peníze nazbyt, přelévá je hlavně do zlata nebo je investuje do rozsáhlé šedé ekonomiky. Země má značné závazky vůči zahraničním věřitelům. Stát jim musí během následujících 12 měsíců splatit krátkodobé dluhopisy v hodnotě 165 miliard dolarů. A ještě vyrovnat letošní deficit běžného účtu, který britský ústav HSBC odhaduje na 53 miliard dolarů. To znamená, že Turecko k uspokojení pohledávek zahraničních věřitelů potřebuje 218 miliard dolarů, tedy 26,5 procenta letošního HDP. Schodek na běžném účtu platební bilance je z více než 80 procent financován přílivem portfoliových investic, za které cizinci kupují turecké cenné papíry. Takový zdroj je ale velice vratký, neboť těch se mohou zase rychle zbavit. Významným impulzem pro sbližování Turecka s EU se stalo rozhodnutí Evropské rady v prosinci roku 2004 zahájit s Ankarou přístupová jednání. Samotné rozhovory začaly začátkem října 2005. Tehdy bylo podle veřejných průzkumů pro vstup do EU přes 70 procent Turků, nyní necelá třetina. Dvoustranné vztahy mezi Tureckem a Evropskou unií vycházejí z dohody o přidružení podepsané v září roku 1963 (tzv. Ankarská dohoda). Ta rovněž představuje základ pro vznik celní unie, jež vstoupila v platnost koncem roku 1995. V Bruselu se ale s přijetím Turecka stále počítá, jisté to ovšem není. Bez ohledu na to, že se proti tomu stavějí tak vlivné země, jako jsou Francie, Německo a Rakousko. Turecké členství naopak podporují mj. Velká Británie, Itálie, Španělsko, skandinávské země a většina nových členských států. To, že Turecko zamíří do EU je ale velmi diskutabilní, jelikož vývoz Turecka míří stále více na Východ! Skutečností je, že váha Evropské unie v tureckém zahraničním obchodě klesá. Ankara se v posledních letech více dívá na východ - do arabského světa i do Íránu. Jak vyplývá z údajů Turstatu, ve vývozu za období let 2005 až 2012 výrazně stoupl podíl sousedního Iráku (ze 3,7 na loňských 7,1 procenta) a také Íránu (z 1,2 na 6,5 procenta). Naproti tomu výrazně klesl podíl západoevropských zemí. Například Německa ze 12,9 na 8,6 procenta a Británie z 8,1 na 5,7 procenta. Turecko - jeho velká města - letos na jaře zažilo rozsáhlé protivládní protesty. Začaly 28. května na istanbulském Taksimském náměstí, kde skupina ochránců životního prostředí protestovala proti kácení stromů v přilehlém parku. Na uvolněném prostranství mělo vzniknout nákupní středisko. Proti lidem ale brutálně zasáhla policie. Použila proti nim slzný plyn a zapalovala jejich stany. Protesty proti vládě a Straně spravedlnosti a rozvoje se poté rozšířily do dalších tureckých měst. Mnoha Turkům se nezamlouvají změny, které vláda ve společnosti prosazuje. Hlavně to, že přizpůsobuje zákony islámským normám. Premiér Erdogan ale vinu necítí. Právě naopak. Nepokoje a násilné excesy podle něj vyvolali „islámští provokatéři a jejich kolaboranti“. Turecká vláda dokonce z kolaborace obvinila finančníky, kteří měli k protivládním protestům podněcovat a jejich organizátory dokonce platit. Vládní vyšetřovatelé podle německého časopisu Der Spiegel hledali na Istanbulské burze cenných papírů důkazy, že rebelové manipulovali s akciovými kurzy, čímž ekonomiku poškodili. Faktem zůstává, že hlavní ekonom londýnské Standard Bank pro rozvíjející se trhy opustil istanbulskou burzu ještě před skončením oficiálního vyšetřování. Americký prezident Back Obama nejdříve Turecko označil za zemi, kde se dá demokracie sloužit s islámem, ale potom, co Turecko oznámilo, že hodlá změnit svoji politiku vůči íráckému Kurdistánu a hodlá přes jeho území vést ropovod a také potom, co Íránu vyzradila (podle údajů The Washington Times) deset špiónů z Iráku, Obama svoji rétoriku vůči Turecku přiostřil. Faktem je, že z ryze ekonomického hlediska se Turecko chová pragmaticky – vůči svým občanům oživuje myšlenky o velké říši – nikoliv nepodobné té Osmanské, vůči ostatním zemím se chová dle svých ekonomických zájmů. Jedno je ale jisté, v době kdy Brusel řeší, zda přijmout dříve či později Turecko do struktur evropské unie, hledá Turecko cestu, jak se zapojit do podstatně lepšího ekonomického a politického modelu, než je skomírající EU. Použité zdroje: The Wall Street Journal, The Washington post, dailymail.co.uk, vaclavprokupek.txt.cz, vaclav-prokupek.eu, agrarnistrana.cz